Home » Waldorfská pedagogika » Sedm ústředních požadavků

Sedm ústředních požadavků

Aby každé dítě zažilo úspěch – škola v občanské společnosti
Svoboda a zodpovědnost jsou základními pilíři občanské společnosti. Na základě angažovanosti občanů vznikají nové formy obecně prospěšných společností, a tvoří tak střední článek podpory školy mezi státními institucemi a na zisk orientovanými podnikateli. Svobodné waldorfské školy se v tomto smyslu společně s dalšími svobodnými školami považují za průkopníky školství, které stojí mimo státní, ekonomické či ideologické zájmy a pro něž je podpora žákovských kompetencí ve středu zájmu.
Naše školy stojí před výzvami, které je dosud nikdy nepotkaly. S přibývající rychlostí mění četné společenské, sociální a technologické skutečnosti vývoj života dětí a mladých lidí, a vyžaduje pedagogické odpovědi. Abychom mohli dostát výzvám, bude nutné, aby školy byly otevřeny všem žákům a učitelé se mohli flexibilně věnovat jejich potřebám. Uvedení výzev do praxe vyžaduje nové formy školství, které budou vycházet z dovedností každého dítěte a opustí náš selektivní model ve prospěch nové kultury společného a individuálního učení.
Spolek svobodných waldorfských škol svými „sedmi ústředními požadavky na vzdělávací politiku“ je nástinem vize školství, ve kterém se profesionalita učitelských pracovníků při zvládání těchto úkolů bere stejně vážně jako svéprávnost rodičů při rozhodování.
Waldorfské i další svobodné školy mají četné zkušenosti se školní samosprávou a spoluprací s rodiči. Mnohé návrhy, které byly později zavedeny též ve státem zřizovaných komunálních školách, vděčí nezávislým školám za flexibilitu a sílu inovace, s níž reagovaly na nové pedagogické výzvy. Stále více rodičů se rozhoduje pro školu nestátní, což často vede ke kritické námitce, že je tím podporován dvoutřídní systém,
v němž mohou děti z lépe situovaných rodin navštěvovat „soukromé“ školy, zatímco „zbytek“ je odkázán na školy zřizované státem. Ať už je tato obava jakkoli oprávněná, nepopisuje nic jiného než důsledky stávajícího školského zákoníku, v němž je vedena pomyslná dělicí čára mezi školami státními a nestátními a svobodným školám je přitom rovnoprávné financování zapovězeno. Tento dvoutřídní systém pak po finanční stránce velmi znesnadňuje pedagogickou iniciativu v socioekonomicky znevýhodněných městských částech nebo v řídce osídlených regionech. Rodiče dětí, které navštěvují školu svobodnou, financují školství stejným dílem jako ostatní daňoví poplatníci, avšak navíc ještě musí doplácet vlastní, dle zákona podfinancovanou školu. Mezinárodní srovnání vzdělávacích systémů ukazuje, že v Německu školní úspěšnost mladých lidí závisí mnohem více než v ostatních srovnatelných zemích především na rodinném sociálním statutu rodin žáků. Posílením svobodných škol zřizovaných obecně prospěšnými společnostmi je možné odbourat socioekonomické rozdíly a vytvořit rovnost příležitostí pro mladé lidi. Zde se musí školní sektor v mnohem větší míře otevřít občanské angažovanosti, což zahrnuje zakládání škol v socioekonomicky znevýhodněných městských částech. Jak se ukazuje ve skandinávských zemích a v Nizozemí, kde má každá rodina na výběr z různých škol, aniž by za to byla potrestána platbou vysokého školného, v praxi to může fungovat. Vznikne tak produktivní konkurence, která nemá nic společného s rodičovskými příjmy, mnohem víc je spojena s pedagogickou svobodou utváření vyučování a to velmi prospívá všem školám. V osvícené společnosti není možné, aby si někdo pro sebe nárokoval monopol na vzdělávání. Mnohem více záleží na podpoře spolupráce rodičů a učitelů, bez nichž se současné a budoucí pedagogické výzvy sotva dají zvládnout. „Rodičovská studie 2019“ výslovně dokládá, že zde formulovaných „7 požadavků“ je neseno širokým společenským konsensem.
Představenstvo Spolku svobodných waldorfských škol – Nela Auschra, Thorsten Feles, Stefan Grosse, Hans-Georg Hutzel, Henning Kullak-Ublick, Thomas Lutze-Rodenbusch, Eva Wörner. Stuttgart, červen 2019

„Jaká vláda jest nejlepší? Taková, která nás učí, abychom vládli sami sobě!“
Johann Wolfgang von Goethe


Sedm ústředních požadavků na vzdělávací politiku

Právo na všestranné vzdělání pro každé dítě

Právo na vzdělání označuje lidské právo, kterým se mají řídit veškerá rozhodnutí o školské politice. Spolek svobodných waldorfských škol (SSWŠ) požaduje, aby právo na neselektivní vzdělávání bylo výslovně zakotveno v německém zákoně jako základní lidské právo. Je třeba postavit tento právní požadavek každého dítěte vedle povinné školní docházky. Právo na vzdělání je součástí charty lidských práv Spojených národů a odpovědí občanské společnosti na pojem vzdělávání, který z žáků dělá předmět daných cílů, místo aby v nich spatřoval vnímající, cítící a jednající subjekty vlastní tvořivé životní zkušenosti v rozmanitých formách setkávání se světem.

Svoboda vzdělávání

Kdo jedná, přebírá zodpovědnost. Kdo pedagogicky působí, na toho je od rodičů, společnosti a státu přenesena zodpovědnost, především ji ale přebírá vůči dětem a mladistvým, s nimiž pracuje. Živá pedagogika vzniká jen tehdy, pokud učitelé nejsou chápáni jako vykonavatelé externě daných standardů nebo učebních plánů, nýbrž jako ti, kteří utvářejí a doprovázejí aktivní učební proces. SSWŠ proto podporuje autonomii všech škol v utváření svých profilů a jejich uvádění do praxe, personálního obsazení
i práce s rozpočtem.

Rovnost příležitostí prostřednictvím svobodné volby školy

Rovnost příležitostí vzniká díky rozmanitosti příležitostí – každá rodina by měla mít možnost zvolit si školu pro své děti z více různých škol. Tato volba musí být učiněna nezávisle na finanční situaci rodičů. Školské zákony spolkových zemí podporují dvoutřídní systém, v němž jsou svobodné školy nedostatečným financováním nuceny navyšovat školné a tak zabraňují neomezenému přístupu ke vzdělání – navzdory sociálním fondům rodičů a učitelů, které mají umožnit studium i dětem ze sociálně slabších rodin. Inovativní návrhy svobodných škol bývají často a s nadšením kopírovány i v dalších školských zařízeních, avšak rodiče a učitelé těchto škol bývají za svou společenskou angažovanost postihováni. SSWŠ požaduje, aby byly finanční prostředky vypláceny dle rozhodnutí rodičů prostřednictvím paušálního obnosu na žáka škole dle jejich vlastní volby. Variabilním podílem paušálů bude též v sociálně znevýhodněných oblastech povzbuzena pedagogická iniciativa a podnícena produktivní, na rodičovských příjmech nezávislá konkurence.

Svéprávnost v digitalizovaném světě

Poznání, že svéprávnost je více než jen pouhá funkční kompetence, patří k základním poznatkům osvícenství. Tkví ve schopnosti uvádět vlastní myšlení, cítění, vnímání a jednání do smysluplných souvislostí. To neplatí o nic méně pro zacházení s digitálními technologiemi, které mohou tuto schopnost v nejlepším případě podporovat, nikdy ji však nemohou nahradit, aniž bychom se vzdali své vlastní svéprávnosti. Proto patří získání digitální zralosti k základním pedagogickým výzvám současnosti a je třeba vycházet z celostního pohledu, který zohlední jak výše uvedené schopnosti, tak způsob, jakým si děti a mládež v různých věkových obdobích přivlastňují poznání světa. K tomu je třeba pojem mediálních kompetencí mnohem více rozšířit tak, aby obsáhl veškerou různorodost mediálních komunikačních možností, od poslouchání, psaní, čtení, vyhledávání zdrojů, rešeršování až ke kreslení, malování, muzicírování a divadlu. Dále k tomu patří elementární porozumění užitým technologiím, v nich se vyjadřujících formám myšlení a jejich společenským důsledkům, a nakonec osnovy mediální výchovy, která si skutečně zaslouží své jméno. Základem mediální svéprávnosti je schopnost úsudku, která média přesahuje a je podložena zkušeností.
SSWŠ požaduje celostní mediální výchovu, která vytváří vědomou, věku úměrnou rovnováhu mezi digitálními technologiemi a jejich užitím na jedné, a analogickými, haptickými, smyslovými, sociálními a intelektuálními zkušenostmi na druhé straně. K tomu patří i zásadní nabídky dalšího vzdělávání pro pedagogické pracovníky všech věkových skupin.

Inkluze – škola pro všechny není úsporným opatřením

Inkluze je společenská myšlenka, která vyžaduje proces proměny myšlení, cítění a učení. Nedá se nijak nařídit, ale aby se vůbec mohla rozvíjet, je třeba infrastrukturní základ, který zcela překoná školství založené na selekci.
SSWŠ požaduje dodatečnou finanční pomoc na další vzdělávání všech učitelů, na terapeutická podpůrná opatření a na nutné investice do výstavby.

6 Radikální obnova vzdělávání učitelů

Vzdělávání učitelů je víc než jen samozřejmé oborové kompetence. Být učitelem vyžaduje schopnost, žáky rychle, kreativně, empaticky a dle situace zcela rozdílně vést a povzbuzovat v učebním procesu. Proto musí budoucí učitelé jako podstatnou součást svého vzdělávání nutně projít poznáním svých tvořivých možností a naučit se je rozšiřovat, posilovat svou osobnost a schopnost empatie a získat základní diagnostické poznatky. Pedagogika potřebuje vědecký základ a reflexi, nakonec je ale uměním, které je možné získat jen praxí.
SSWŠ požaduje proměnu konceptu vzdělávání učitelů: od redukcionismu na specializaci k umění učit, oslovit a rozvíjet stejnou měrou hlavu, srdce i ruce.

7 Podpora rozmanitosti – odbourání kulturních monopolů

Monokultury přinášejí chudobu, díky různorodosti však mohou vznikat nové formy a svět se živě vyvíjí. Přestože je tato skutečnost zcela zřejmá, mluví se v německém školství stále o standardizaci, která nejen že nestanovuje požadavek další podpory na základě definovaných minimálních standardů, ale dokonce předepisuje takový standard, který bývá často v rozporu s pedagogickou praxí či se dokonce staví přímo proti ní. Nárokování si zásahů do odborné a pedagogické svobody vyučujících takovými prostředky daleko přesahuje samozřejmé smysluplné státní zákonné kompetence a je pozůstatkem autoritářského chápání státu jako zřizovatele, kde je škola považována za výchovnou instituci sloužící státním potřebám – dnes též hospodářským, místo aby se stala místem otevřeného vzdělávání a budování všeobecných kompetencí žáků.
SSWŠ požaduje základní změnu paradigmatu v hierarchickém vztahu mezi státním dohledem a jednotlivými školami. Oproti chápání státní školy jako „řádné“ se staví myšlenka utvářeného pluralismu. „Utvářet“ zde znamená, že se státní orgány budou soustředit na právní dohled, a obsahovou stránku školství – včetně přesahových dohod (minimální standardy, společné cíle učebních plánů pro daný stupeň, potvrzení splnění určitých kritérií apod.) – přenechají těm, kteří jsou na místě za takové věci zodpovědní. Často vyzdvihovaný inovativní potenciál svobodných škol vychází z praxe a zkušeností s utvářeným pluralismem. Ze zkušeností waldorfských škol se samosprávou by měly mít užitek všechny školy.

S více než 88 tisíci žáky představují waldorfské školy stejné číslo jako je počet žáků v menších spolkových zemích. Připočteme-li k tomu další svobodné či církevní školy, bude jasné, že pojem „náhradní“ (v němčině Ersatzschule, pozn. překl.) už je dávno historicky překonaný. Je čas přestat školy definovat podle zřizovatele a začít je posuzovat dle pedagogického profilu a z něj vyplývající praxi chápat jako součást živého, diskursivního a budoucnosti otevřeného systému, který nazýváme „vzděláváním“. Výše uvedených „7 ústředních požadavků“ je míněno jako příspěvek
k tomuto nezbytnému diskursu o škole v občanské společnosti.

Přeložila Tereza Jílková, Waldorfská škola Příbram

http://www.waldorf-pb.cz/wp-content/uploads/2019/11/Sem-bodů-ústředních-požadavků.docx